Město. Při vyslovení tohoto slova se nám vybaví především hluk, prach, smog, lidé, automobily, beton. Šeď a špína, nedostatek zeleně. Zdálo by se, že ve městech se žije za trest, opak je však pravdou, v posledních dvou stoletích je urbanizace čili růst lidské populace, která žije v sídlech s více než 5 000 obyvateli, na vzestupu. V roce 1800 žila ve městech pouhá tři procenta světové populace, v roce 2010 už to bylo padesát a půl procenta. To znamená, že od roku 2010 městská populace tvoří více než polovinu všech obyvatel na Zemi.

Město nemusí být nevlídným, odlidštěným prostorem s vysokou spotřebou energií a negativními dopady na životní prostředí, právě naopak. Protože je v současnosti převažujícím ekosystémem na planetě, je třeba ho vylepšit tak, aby se v něm obyvatelům dobře žilo a zároveň města minimálně zatěžovala životní prostředí.

V tom může pomoci právě Toby Hemenway, který chod efektivnějších měst popsal ve své knize a zároveň definoval principy, na kterých by města měla a mohla fungovat. Zajímavé je, že se nejedná o převratné koncepční změny, ale o jednoduchá, chytrá a pragmatická řešení. Jakkoliv to nemusí být na první pohled patrné, život ve městě umožňuje vést život šetrnější na spotřebovávání zdrojů nežli život na venkově, který si Hemenwey ostatně také vyzkoušel a to právě z důvodů zmenšení ekologické stopy, kterou on a jeho rodina zanechávali. K jeho velkému překvapení po několika letech zjistil, že ačkoliv i s manželkou pracovali z domova, jejich spotřeba pohonných hmot významně vzrostla, protože bydleli ve značné vzdálenosti od všech obchodů i od svých přátel.

Také různé opravy a údržba domu si vyžádaly více financí, materiálů i času nežli si Toby představoval. Jak sám píše, žili sice v srdci přírody, ale pupeční šňůry, kterými byli propojeni s okolním světem, byly příliš dlouhé a spotřebovávaly příliš mnoho. Po desetileté životní etapě v Oregonu nakonec následoval jejich návrat do města, kde je využívání veškerých zdrojů mnohem efektivnější nežli na venkově.

Vědci také zjistili (viz strana 30 v knize), že městské prostředí má mimořádně stimulující účinek na své obyvatele, podle jejich zprávy bude člověk žijící v pětimiliónovém městě třikrát kreativnější nežli jedinec žijící ve městě se statisícem obyvatel.

Města byla vždy příliš hustě osídlena na to, aby dokázala produkovat dostatek potravin pro všechny své obyvatele, nicméně i v nedaleké minulosti se tato lidská sídla snažila alespoň o částečnou potravinovou soběstačnost. Například Dánsko nařídilo zakládání městských zahrádek královským výnosem již v roce 1826. I v mnoha českých městech stále ještě najdeme chátrající zahradnické závody, obvykle v blízkosti řeky, nebo jiné vodní plochy, které od dob monarchie mnohde do počátku osmdesátých let zásobovaly obyvatele města jarní zeleninou či květinami.

Tento zásobovací trend jsme v posledních čtyřiceti letech dobrovolně opustili, nejen v naší zemi. Zmenšující se svět a vysoká životní úroveň nás přesvědčila, že je možné libovolné množství potravin dovézt nejen ze vzdálenějších částí země, ale prakticky z druhého konce světa. I přesto, že by pěstování potravin ve městech nemělo být podle Hemenwaye prioritou, ale příjemným bonusem, nemusíme pěstování potravin ani chov drobných hospodářských zvířat ve městech zavrhnout.

My Češi se máme čím chlubit; naše zahrádkářské kolonie jsou skutečným unikátem i ve světovém měřítku. Patrně nejstarší zahrádkářská kolonie u nás vznikla na pozemcích Škodových závodů v Plzni v roce 1914, kdy na ni Škodovka poskytla pět hektarů, ale již před druhou světovou válkou činila rozloha kolonie úctyhodných dvanáct hektarů. Počátkem druhé poloviny dvacátého století bylo zakládání nových zahrádkářských kolonií vlastně jakousi rekultivací původně neúrodných ploch či skládek.Po pádu režimu v roce 1989 sice přišlo krátké snížení zájmu o zahrádky, ale dnes je v Českém svazu  zahrádkářů registrováno zhruba dvě stě tisíc členů a osad jsou asi dva tisíce.

Především mladou generaci dnes zajímá kvalita potravin, proto se snaží pěstovat si alespoň část zeleniny i ovoce, které spotřebují. Kdyby se vybudovalo jen v Praze dvacet nových osad, okamžitě by se zaplnily, neboť zájem o vlastní zahrádku je obrovský. Když si uvědomíme, že v Praze je 126 základních organizací ČZS, které mají celkem osm a půl tisíce členů a že se tam nachází i dalších šedesát neregistrovaných zahrádkových kolonií, většinou na magistrátní půdě, je to neuvěřitelná plocha zeleně pro město, které na její údržbu i obnovu nemusí vynakládat ani korunu. Bohužel díky vlastnictví pozemků městem je existence těchto osad dlouhodobě ohrožena, vedení města je neustále pod obrovským tlakem developerů. To se projevilo také tím, že za posledních zhruba třicet let v Praze zaniklo na šest desítek osad.

Každé město disponuje různými více či méně zanedbanými plochami, které jsou nijaké a nelze je využívat ani ke hrám dětí, ani k procházkám. Jsou zkrátka příliš nevábné. Sama si podobný prostor vybavuji v Rokycanech (a v knize Ekosystémy měst budoucnosti jsou představeny dva povedené příklady z dalších českých měst – Sušice a Litomyšle). Desetiletí neudržovaný prostor kolem rokycanského Rakovského potoka, se po revitalizaci proměnil v atraktivní a plnohodnotnou součást města a oblíbené místo.

Nedílnou součástí měst jsou i soukromé zahrádky u rodinných domů. Téměř nikdo o nich neuvažuje jinak než o příjemném, svěžím prostoru, ideálním pro relaxaci po dlouhém dni. Ne tak Toby Hemenway.

V jeho knize najdeme skvělá, praktická řešení nejen pro veřejný prostor a domy s více bytovými jednotkami, ale především pro městské rodinné zahrady. Filtrace a využívání dešťové i odpadní vody, tzv. šedé, včetně technických návodů jak na to. Chov drobných, povolených druhů hospodářských zvířat od králíků po včely, mezi která jsou počítány i nenahraditelné žížaly.

Pěstování zeleniny a ovoce. Toby si je dobře vědom prostorového omezení, a tak se v Ekosystémech podrobně zabývá tím, jaké typy záhonů založit a v jakém sponu rostliny sázet, aby výnos byl maximální i na té nejmenší zahradě. Navrhuje různá řešení, jak zlepšit nevhodné mikroklima městské zahrady. Součástí knihy je i seznam jedlých rostlin, které lze v intravilánu měst sbírat. A co je mimořádně významné, upozorňuje, že pěstování byť malého množství omezeného počtu druhů zeleniny nám dává to nejdůležitější: základní dovednosti při pěstování potravin, které v případě potřeby můžeme přenést i na další sortiment.

Vize dokonalého města je snahou mnoha generací architektů i projektantů před námi. Ale jeho dokonalost nespočívá pouze v technokratickém a technologickém řešení, určitá živelnost při vznikání městských struktur je nezbytná. Precizně vyprojektovaná města skvělého francouzského architekta Le Corbusiera v praxi ukázala, že pečlivým oddělením jednotlivých funkcí města dochází k narušení života. Některé části města (obytné zóny) se absolutně vylidnily ve dne a byly „mrtvé“, zatímco jiné, například centrum města byly prázdné a nebezpečné v nočním čase. Nedílnou součástí městského života je zdravá sousedská pospolitost, neboť tam, kde se všichni znají, se žije mnohem lépe a je tam i bezpečno.

Tím se dostávám k permakulturnímu designu, který nám Hemenway ve své knize představuje v každé kapitole. Sám byl uznávaným designérem, věděl proto dobře, že v libovolné struktuře musí mít každý prvek více funkcí a je třeba, aby prvky byly mezi sebou vzájemně a logicky propojeny. Permakulturní řešení, která Hemenway navrhuje, vycházejí z praktických zkušeností a osvědčených postupů našich předků, jejich dovednosti jsou však precizně rozpracovány a upraveny pro život homo urbanicus ve 21. století. Nejedná se prioritně o potravinovou soběstačnost, ale o uvědomělé nakládání se všemi dostupnými zdroji, ke kterým patří městská zeleň, voda, energie i lidské společenství.

Toby Hemenway a jeho celostní pohled na město nás inspirují. Parkovací místa mohou mít plochu zpevněnou nikoliv obvyklým asfaltem či betonem, ale polovegetačními tvárnicemi či mohou být zhotovena technologií štěrkového trávníku a dovolí tak dešťové vodě, aby se zasákla na místě. Každá nevzhledná betonová stěna muže být porostlá popínavými rostlinami, které jsou nenáročné a kterým nevadí tvrdé stanovištní podmínky. Zelené střechy, stromy v ulicích tam, kde to inženýrské sítě a doprava dovolí. Zelené plochy ve městě samozřejmě nemusí být pouze produkční, odměnou za zelenější ulice bude příjemnější letní klima a postupné znormalizování malého vodního cyklu.

A možná není daleko doba, kdy ve vnitroblocích českých činžáků, budou chováni králíci nebo drůbež a zelené městské plochy budou využívány v tomto směru mnohem intenzivněji, třeba k chovu včel. Kniha je městu ušita na míru.